Při katastrofách a šokových situacích nám „padají masky“

Vzpomeňte si na nějakou tragédii, která otřásla společností. Útok z 11. září, masová střelba nebo třeba povodně. Bezprostředně po těchto událostech jakoby se úplně vytratily hranice mezi lidmi. Cítíme soucit jeden k druhému, chceme upřímně pomoct a je pro nás naprosto přirozené obejmout i úplně cizího člověka. Protože prostě cítíme, že to potřebuje. Bezprostředně po těchto situacích jakoby mizí všechno, co nás od sebe normálně odděluje a vzdaluje – společenské postavení, politické názory, náboženské přesvědčení, staré křivdy nebo třeba závist. Všechno je najednou úplně jedno. Sundáváme masky, přestáváme se hlídat a jdeme si blíž. Najednou jsme prostě všichni “jenom lidi”. Já tomu říkám, že v těchto chvílích otevíráme svoje srdce a zbavujeme se na chvíli “brnění”, které běžně nosíme, abychom si lidi nepouštěli příliš k tělu.

Když jsem nad tím přemýšlela, došlo mi, že tohle se neděje jen u veřejných katasrof, i když tam je to velmi vidět. Některé kultury k tomu mají blíž než jiné, ale schopnost “otevřít srdce” máme v sobě všichni. Obzvlášť v západním světě, jsme se ale naučili tohle potlačovat a ze strachu, že nás chtějí ostatní jen okrást, oklamat, nebo nám ublížit, se schováváme za masku, kterou jsme si vytvořili, abychom byli chránění. Masku,  kterou když lidé zraní, nebude nás to tolik bolet. Nebo si to aspoň myslíme.

Cestování mi otevřelo oči – musíme si dovolit být zranitelní

Když jsem cestovala sama po Bali, došlo mi, že u toho se to děje taky. Kromě naprosté otevřenosti a přejícnosti místních obyvatel, o které budu psát v jiném článku, jsem si všimla, že lidé, kteří jsou vytržení ze svého přirozeného prostředí a cestují po světě, jsou taky mnohem otevřenější a přístupnější. Cestovatelé, kteří se nikdy neviděli, pochází z jiné země a mnohdy vyznávají úplně jiné hodnoty, si nezištně pomáhají a i když se neznají, od prvního momentu se k sobě chovají jako dobří přátelé. Jak je to možné?

Když sami vycestujeme do cizí země, necháváme všechny svoje “druhé tváře” a „masky“ doma. To, jak nás tady lidé znají, a co od nás očekávají, najednou úplně ztrácí význam. Skoro jako bychom dostali šanci začít úplně “s čistým štítem” a mohli být kýmkoliv chceme. A v neposlední řadě je to taky zranitelnost, která nás přiměje, otevřít se. Jsme sociální bytosti a kontakt s druhými lidmi je pro nás prostě na tolik důležitý, že když cítíme, že bychom o něj mohli přjít, dokážeme se najednou otevřít i cizímu člověku. Navíc, i kdyby to nevyšlo, tak toho člověka už možná nikdy v životě neuvidíme, takže naše “ostuda”, nebude trvat dlouho. Celý klíč je tedy v tom, dovolit si být zranitelní.

Strach nám brání být autentičtí a otevřít se

I když si to úplně neuvědomujeme, ve společnosti, kde žijeme, jsme si vytvořili (ať už vědomě či nevědomě) nějakou tvář, kterou lidé kolem nás znají a očekávají. Rodina, přátelé, kolegové v práci – ti všichni od nás čekají nějaký typ chování podle toho, jak jsme si to u nich v minulosti nastavili.

A pokud mi to nevěříte, tak si zkuste představit, jak byste se cítili, kdybyste udělali v práci nebo před svými přáteli něco pro vás něco naprosto netypického. Třeba člověk, který v kanceláři vždycky všechny baví, by se najednou bavil se všemi jen o vážných věcech a za celý den se ani jednou nezasmál. Nebo kamarádka, která je známá tím, že vždycky všem pomůže, by jednoho dne řekla “promiň, dnes ti pomoct nechci”. Jaké pocity to ve vás vyvolává?

Když se nás někdo naučí mít rád v určité životní etapě, často máme pocit, že si toto chování před daným člověkem musíme zachovat už napořád, abychom neztratili jeho přízeň. I když nám to nikdo nikdy neřekl, máme pocit, že pokud se nebudeme chovat tak, jak jsou od nás lidé zvyklí, mohli by nás přestat mít rádi, nebo se na nás dokonce naštvat. Mohli bychom se jim zkrátka znelíbit. A to si, obzvláště ve chvílích, kdy se necítíme úplně dobře, nemůžeme dovolit.

Sami sebe tak zavíráme do “kleští”, protože si myslíme, že to je daň, kterou musíme platit za to, aby nás ostatní přijímali. V určitých životních obdobích je ale úplně přirozené, že se můžeme měnit, nebo se cítit jinak. Tento strach nás ale drží pořád v tom, co je nám známé a co od nás ostatní čekají a nedovoluje nám pohnout se dál. Výsledkem je to, že prožíváme úzkost a hlavně už ai nevíme, co z toho, co děláme, jsme skutečně my. Často říkáme, že to “děláme kvůli druhým” a že my chudáci za to vlastně nemůžeme. Jsme to ale jen my sami, kdo si v hlavě nedovolí překonat strach a něco změnit. Co když je to teda celé jinak?

V dalším článku se s vámi podělím o to, co jsem pochopila na Bali, a jak může větší otevřenost lidí změnit úplně všechno.