Iluze perfektního štěstí

Jsme vystaveni neustálému tlaku, kdykoliv otevřeme jakoukoliv sociální platformu. První, co na nás vyběhne, jsou lidé a jejich životní radosti a úspěchy. To je totiž to, co 99 % uživatelů na sítích sdílí. Na jednu stranu je to pochopitelné, kdo by chtěl světu ukazovat sám sebe, jak je nešťastný, nedaří se mu, nebo se zrovna potýká s úzkostmi. Problém ale je, že kdykoliv otevřeme sociální síť vyskočí na nás desítky nebo stovky fotek a videí ukazující okruh našich známých v těch nejhezčích a nejradostnějších momentech jejich života. Ten je na pohádkové dovolené, ta má nového partnera, těm se narodilo dítě, tamti se zasnoubili, tahle zhubla, tamtoho povýšili a tahle dostala zase puget růží.

Přestože si racionálně uvědomujeme, že lidé na sítích zveřejňují jen malé procento svého skutečného života a v drtivé většině případů je to jen to pozlátko, v momentě, kdy se fotkami chvíli probíráme, náš mozek jako by to přestal vnímat. A u dospívajících, jejichž mozek ještě nemá dobře vyvinutou schopnost kritického uvažování, to platí dvojnásob. Najednou přijde pocit, že jejich život není dost pestrý, zajímavý nebo dokonce že oni sami prostě „nejsou dost“. 

Digitální masky

Přestože se už i mužský ideál krásy začíná hlásit na sociálních sítích o slovo, „dokonalost“ ženského zevnějšku je stále hlavní téma. Dříve, když jste chtěli vidět modelku, museli jste jít do trafiky, koupit si časopis o módě a nalistovat tam stránku s modelkou. Fotky dokázali upravit jen profesionální fotografové, kteří měli k daným programům licenci. Dnes stačí, když otevřete třeba Instagram, otočíte na sebe kameru a v ten okamžik můžete mít vyretušovanou pleť, zúžený nos, zvětšené oči, make-up jako filmová hvězda a podobně. 

Waddellův experiment

Jeden britský fotograf John Rankin Waddell udělal takový experiment. Vyfotografoval vzorek teenagerů a řekl jim, aby svou fotku, pokud chtějí, sami upravili do podoby, v jaké by byli schopni ji sdílet na sociálních sítích. Mezi dospívajícími byli dívky i chlapci a žádný z nich nebyl ochoten zveřejnit svou fotku před tím, než ji upraví. Teenageři si na fotkách zvětšovali rty, zmenšovali nosy, zúžovali obličej a samozřejmě přidávali make-up. 

Všimněte si, že k tomu, abychom si na sobě mohli najít nějaký fyzický nedostatek, potřebujeme nejprve vidět, že to je u někoho „hezčí“. Jinými slovy, kdybychom byli na planetě úplně sami a žili bychom na pustém ostrově, pravděpodobně bychom vůbec neřešili, jakou kvalitu mají naše vlasy, jestli máme moc malý nebo moc velký nos, odstáté uši, velká stehna.. Zkrátka bychom byli v pohodě s tím, co máme, protože bychom nevěděli, že to může vypadat i jinak.

Jak jim pomoct?

Je naprosto nereálné, abychom dospívajícím zakázali používat sociální sítě nebo se bavit se skupinou dětí, jejichž vliv jim zjevně neprospívá. Podobnými restrikcemi byste jen prohloubili propast mezi vámi a vaším teenagerem. Můžete ale udělat to, že je budete respektovat, přijímat a poslouchat. Alespoň co se týče fyzického vzhledu, snažte se dospívajícího příliš nehodnotit. On sám se s podobnými pochybnostmi a negativními soudy o sobě potýká ve své hlavě denno denně. Dejte mu pocit, že je v pořádku takoví, jaký je a buďte tu pro něj. Mějte trpělivost a pokuste se mu doma vytvořit pocit bezpodmínečného přijetí, aby se alespoň tam mohli v klidu hledat a cítit se sami sebou.