10/10/2023
Často si uvědomujeme, že máme nějaký „problém“. Moc dobře ho chápeme a často také víme, odkud ten problém pramení. V této fázi jsme se ale v naší společnosti naučili celý proces zastavit. Jakoby ospravedlnění „vím, že mám problém a vím, kdo/ co mi ho způsobilo“ bylo dostatečné. V životě se nám děje něco, co se nám nelíbí, našli jsme viníka, víme, proč a můžeme „jít dál“. Nepohodlí v životě bude sice přetrvávat, ale my už aspoň víme, proč. A to stačí. Nebo snad ne?
Obviňovaní druhých nás oslabuje
V momentě, kdy tohle uděláme – pojmenujeme si svůj problém a řekneme, že o něm sice víme, ale nemůžeme za něj, stavíme se automaticky do role oběti. A to i když se nám to zprvu nezdá. Jeden by možná řekl, že přece přiznání si nějakého problému už je síla, která ze mě dělá tvůrce, nikoliv oběť. Určitě je to obrovský krok, o tom není pochyb. Ale naši situaci to nevyřeší.
Je to ale spíš určitá fáze/ posun, kterou si musíme projít, abychom daný problém mohli začít skutečně řešit. Takže ano, lidé, kteří si došli k uvědomění, že něco v jejich životě se neděje tak, jak by si přáli a že tedy mají nějaký „problém“, jsou rozhodně o kus dál než ti, kteří si nic takového ani nepřipouští.
Když se objeví problém, hledáme viníky – a často najdeme rodiče
Velká škoda ale je, když se tito lidé, kteří už kus cesty ušli, najednou zastaví a místo toho, aby problém řešili, začnou hledat viníky. Objevují se věty jako „No, to je jasné, za to může moje matka! Kdyby mě tolik nekontrolovala (nebo naopak „kdyby se o mě víc zajímala“) byl/a bych dnes úplně jinde!“. Tohle je jen jeden z mnoha příkladů, každý z nás sám dobře ví, kde vnímá viníky svého životního neštěstí. Bývají to rodiče, prarodiče, sourozenci, spolužáci, kamarádi, učitelé ve škole.. a někdy dokonce obecně výchova. „Sice se mi takové chování nelíbí, ale byl/a jsem tak vychovaný/ vychovaná, vyrůstal/ vyrůstala jsem v tom, tak co mám dělat?“.
Samozřejmě, že drtivá většina nefunkčních vzorců, které se nám v životě opakují a dějí, vznikly právě v raném dětství, kdy bylo naše podvědomí ještě otevřené a vpouštělo do sebe bez jakéhokoliv filtru všechno, co kolem něj prošlo. Pokud někdo řekne dospělému člověku větu, která se mu nelíbí, nebo s ní nesouhlasí, má tento dospělý už většinou vyvinuté takové mechanismy, aby si ji k sobě nevpustil, nebo si ji dokázal nějak „logicky zdůvodnit“. Podobně to funguje i se sarkastickými vtipy. Děti to nechápou. Pokud byste řekli malému dítěti sarkastický žert, bude všechno, co vyšlo z vašich úst, brát s tou největší vážností a bohužel také se stoprocentní pozorností. Takže ano, z tohoto důvodu jsou to hlavně rodiče, případně lidé, kteří nás vychovávali, kteří nás mnohdy nefunkční vzorce naučili.
I já jsem to zažila
Tímto obdobím jsem si prošla taky. Když jsem v dospívání začala kvůli úzkostem chodit na terapie, měla jsem pocit, že mi rodiče prakticky „zničili život“. Žádné sebevědomí, strach se prosadit, pocit méněcennosti před všemi lidmi a s tím spojené nefunkční vztahy. Tohle všechno mělo jasný důvod – naši udělali ve výchově několik chyb, které teď vidím a můžu se na ně začít zlobit.
Chodila jsem na terapie roky a skoro na každém sezení jsem si přišla na věci, kterýma mi rodiče uškodili. Všechny tyto věci jsem najednou začala vnímat i při současné interakci s nimi. Stala se ale zajímavá věc. Nejen že můj problém to vůbec nevyřešilo, ale ještě mě to od rodičů velmi oddálilo. Moje problémy tak byly stále aktuální, a ještě se k nim přidaly zhoršující se rodinné vztahy. Dostávala jsem se do pomyslné propasti a měla jsem pocit, že cesta ven asi neexistuje. Takhle jsem se v tom plácala několik let.
Uvědomila jsem si, že naši dělali, co mohli, aby ze mě vychovali dobrého člověka a že jejich cílem nikdy nebylo mi ublížit. Došlo mi, že i oni sami si nesli na zádech těžký náklad v podobě nefunkčních vzorců, který jim naložili zase jejich rodiče. Samozřejmě opět zcela nevědomě. A já, místo toho, abych se pokusila tento řetězec přetnout a tyto vzorce u sebe změnit, díky čemuž je potom nebudu přenášet na svoje vlastní děti, rozhodla jsem se, že budu trucovat a stěžovat si na to, jak to mám těžké a jaký jsem vlastně chudák.
Najednou mi došlo, že pokud chci ve svém životě něco skutečně změnit, musím začít u sebe. Oprostit se od bolavých křivd, které jsem si v sobě nesla a začít jednat z místa, kde jsem teď, ne se neustále vracet do minulosti, kterou nezměním, i kdybych se na hlavu stavěla. Už jsem dospělá a moji rodiče nad mým životem nemají takovou moc jako tehdy. Můžu si ho tedy začít tvořit tak, jak potřebuji a hlavně chci.
To, co jsem nezměnila po letech pravidelných terapií se potom začalo měnit neuvěřitelnou rychlostí v momentě, kdy jsem se rozhodla, že role oběti mi nic nepřináší a že tyto nefunkční vzorce nechci stále dokola jenom ŘEŠIT ale chci je jednou provždy VYŘEŠIT. Ta cesta, která přišla potom, nebyla vůbec jednoduchá, ale byla konečně funkční.
Cesta ven začíná výstupem z komfortní zóny
Je to jednoduché, ale zároveň neuvěřitelně těžké. Někteří lidé si na to přijdou brzy, jiným to trvá roky a další z role oběti nevystoupí nikdy, protože je to pro ně z jakéhokoli důvodu pohodlné. To, co je pro nás pohodlné, je pro nás totiž známé, a tudíž bezpečné. I když se to v mnohých případech může zdát na hlavu postavené.
Někdy dokážeme strávit celý život lamentováním nad tím, co všechno je v něm špatně a přemítáním o tom, jak by to mohlo být jinak. Máme tisíce scénářů toho, jak by věci mohly být, kdyby se to či ono nestalo. Co všechno bychom dnes mohli dělat, kdybychom měli jiné životní podmínky (rodiče, partnera, práci, finanční zabezpečení..). Vůbec si přitom neuvědomíme, že jsme se ale nikdy „nezvedli z gauče“, abychom to skutečně změnili.
Ten trik je vlastně jednoduchý, stačí jen otočit pohled a uvědomit si, co nám daná situace skutečně přináší a co naopak bere. Kolik dobré energie a síly získávám z toho, když si opakovaně říkám, co v životě nezvládnu, co nemůžu a veškerou svou energii dávám do obviňování lidí a okolností kolem mě. A co by se stalo, kdybych tuhle energii vzala a investovala ji do toho, abych svoji pozici, která se mi momentálně nelíbí, změnila? Co by se stalo, kdybychom si skutečně připustili, že jediný člověk, který má nad naším životem moc, a který ho může od základu změnit, jsme my sami?
„
Strach nám bere sílu
Strach s námi dokáže dělat velké věci. V těchto chvílích nás dokonce dokáže přesvědčit o tom, že zkrátka „nemůžeme nic udělat“, že jsme vlastně ztratili moc nad svým vlastním životem a v rukou ho mají jiní. Tohle možná platilo v době, kdy jsme děti skutečně byli, ale teď jsme dospělí, a o tom, v čích rukou bude náš život, rozhodujeme jenom my sami.
Někdy se ale životní situace zdají příliš těžké na to, abychom je ustáli, a tak raději utíkáme do doby, kdy jsme byli děti. Začít skutečně řešit životní situace totiž znamená podívat se strachu z přímá do očí, a to je věc, která nás přirozeně děsí. Když to ale uděláme a přestaneme se schovávat za „máminou sukní“ (rozumějte – ukazovat na viníky kolem sebe), začnou se dít věci, to vám slibuju.