Puberta a problém jménem sebevědomí

27/12/2023

Emoce teenagera by se daly připodobnit k horské dráze. Jednou se vzbudí a jsou úplně v pohodě a z toho je nějaká zdánlivá maličkost rozhodí tak, že vypadají, jako by se jim zhroutil celý svět. 

Někdy si ani neuvědomujeme, jak velký psychický nápor dospívající v době puberty zažívají. Jejich mozek je ve fázi osamostatňování se od rodičů, což v praxi znamená dvě věci. Jejich mozek by se nejraději od rodičů úplně odtrhnul, zároveň ale není možné, aby si ve třinácti letech sbalili věci a odstěhovali se pryč z domu. Proto si jejich mozek nachází jinou cestu – cestu odporu. Intuitivně vyhledává situace a věci, kdy může s rodiči (nebo obecně s dospělými autoritami) nesouhlasit.

Když tedy budete mít pocit, že vaše ratolest vám to dělá už snad naschvál, nejste tak daleko od pravdy. Není to ale úplně uvědomovaná věc. Podvědomě cítí potřebu se proti vám vymezit, což je naprosto přirozená potřeba a normální součást vývoje v dospělého jedince. Proces osamostatňování se má ale dvě roviny. Zaprvé „odtržení se“ od rodičů a za druhé, a to je v dospívání ještě důležitější, touha patřit do skupiny vrstevníků. A to může být v tomto věku pěkná dřina!

Jsem v pořádku takový, jaký jsem?

Dnešní doba má pro dospívajících spoustu výhod, ty se ale můžou mrknutím oka změnit ve velkou nevýhodu. Dnešní doba je asi nejvíc uvolněná, jak kdy byla. Máme takřka nepřeberné množství stylů oblékání, účesů, způsobů stravování, a dokonce také sexuálních a pohlavních identit. A jak už to tak bývá, velké množství možností člověka mnohdy paralyzuje. A o to spíš, když se jedná o mladého člověka, který se teprve hledá a zjišťuje, kdo vlastně je. Mladí lidé si tak v tomto věku vlastně vytváří a vybírají určitou identitu, kterou se potom prezentují světu. A ustát si to před okolím, když si občas nejsou ani sami jisti tím, jestli „jsou v pořádku“, může být pořádně náročné. To, aby si ustáli nepříjemné poznámky a soudy rodičů, je pro dospívající nic oproti tomu, když se s podobným nepochopením setkají ze strany svých vrstevníků. Najednou stojí na rozcestí, jestli být radši „sami sebou“ a nepřijatí anebo se přetvařovat proto, aby byli přijatí.

Po jedné mojí přednášce za mnou přišla slečna a řekla mi, že když přijde do školy v tom, co se jí líbí, vidí, jak ji spolužáci sjíždí pohledem a pomlouvají ji. Říkala, že je pro ni strašně těžké tohle ustát a neví, co s tím má dělat. Tak raději chodí oblékaná v něčem, v čem se sice sama necítí, ale alespoň nedává spolužákům záminku, aby se o ni nelichotivě vyjadřovali. Přestože nám dospělým by se tohle mohlo zdát jako banalita, je potřeba si uvědomit, že mozek dospívajícího člověka funguje hodně odlišně. 

Puberta není jen proměna těla, ale především mozku

Dospívající lidé mají velmi aktivní amygdalu, tedy tu část mozku, která je zodpovědná za naše emoce. Naopak neokortex, tedy část mozku, která nám pomáhá naše emoce regulovat a ovládat u nich ještě není úplně vyvinutá. Neokortex si v tomto kontextu můžete představit jako takovou „záchrannou brzdu“, za kterou zatáhnete kdykoliv víte, že emoce, které cítíte, není vhodné ventilovat. Dospívající lidé tuto záchrannou brzdu ještě nemají a když na ně taková emoce přijde, jde jim jen těžko zastavit. 

Cokoliv se jim tak v životě stane, ne ně má velmi silný emoční dopad. Teenager je tak schopný se nekontrolovatelně vzteknout a rozčílit u věcí, které my dospělí dokážeme ustát. V zajetí emocí jsou tak dospívající schopni říct věci, kterých za pár sekund potom litují. Stejně tak je nedovyvinutý neokortex důvodem, proč se teenager rozpláče, když mu někdo řekne něco, co se ho dotkne, a to i v situaci, kdy se mu to vůbec nehodí – třeba ve škole před spolužáky. Nenechte se proto zmást tím, když se teenager prezentuje tak, že je mu všechno jedno. Přestože vás od sebe možná odhání, potřebuje vás víc než kdy dřív.

Do deseti let jsou to malý supermani, potom uzlíčky nervů, které si nevěří

Do deseti let věku mají děti tendenci se přeceňovat. Pokud máte doma dítě v tomto věku, možná to znáte. Kdybych se zeptala čtyř letého dítěte, jestli dokáže vyskočit dva metry do vzduchu, bez zaváhání mi řekne že ano. Potom vyskočí sotva deset centimetrů, a ještě se se mnou bude hádat, že to byly dva metry. Tohle je kouzelné období, kdy děti ještě nevnímají hranice toho, co je možné a stejně tak nechápou, že jsou ve společnosti nějaké uměle vytvořené mantinely, které jsme se my dospělí rozhodli dodržovat.

Kolem desátého roku života, v době, kdy začíná puberta, ale nastává velký obrat. Dítě, které si ještě včera myslelo, že dokáže všechno na světě, má najednou pocit, že nezvládne vůbec nic. Začne o sobě pochybovat doslova ve všem, co dělá. Objevují se věty typu „nejsem dost“. Nejsem dost dobrý, hezký, silný, chytrý, vysoký, hubený, vtipný a podobně. Zejména u dívek, ale ne jenom, je tohle hodně spojeno s fyzickým vzhledem. Dospívající slečna si stoupne před zrcadlo a místo toho, aby na sobě viděla 100 krásných věcí, vidí 10 strašných, na které plně zaměří svou pozornost.

Jak porozumět jejich emocím a podporovat je v době, kdy hledají svou identitu?