Lásku, kterou si neumíme dát sami, hledáme u ostatních

Tím, že děláme pro druhé lidi všechno, se podvědomě snažíme získat od nich více lásky, protože nám uvnitř zoufale chybí. Nemluvím tady ale o lásce partnerské nebo rodinné. Mluvím o sebelásce. Pokud cítíme zoufalou potřebu dělat všechno pro druhé a sami sebe odsouvat do pozadí, pravděpodobně se nemáme moc rádi. A ten pohárek lásky uvnitř nás, který mají ostatní lidé naplněný sebeláskou, si musíme neustále doplňovat z vnější. Sami sebe totiž dokážeme mít rádi a ocenit jen tehdy, když někomu pomůžeme, nebo se pro někoho obětujeme. 

Problém je ale v tom, že to není trvalý stav. Dobrý pocit z pomoci někomu druhému je jen prchavý moment. Proto, pokud jsme tak nastavení, často končíme vyčerpaní nebo vyhoření. Abychom si totiž „pohárek lásky“ udrželi alespoň částečně plný, musíme pořád dělat něco pro druhé, což nám automaticky ubírá čas a energii pro nás samotné. 

Ze začátku nám to možná nevadí, dokonce to hodnotíme pozitivně. Jsme sice vyčerpaní a energeticky vysátí, ale máme pocit, že děláme správnou věc. A protože nám na sobě samých nezáleží (nemáme se rádi), odpočinek a čas pro sebe často vnímáme jako luxus, který si stejně nezasloužíme.

To, co vám tady píšu, nevychází jen z odborných článků, studií a kurzů, které jsem absolvovala. Píšu vám především z mé vlastní zkušenosti. Velkou spoustu let jsem žila s pocitem, že jsem dobrý člověk, protože pomáhám ostatním. Dělala jsem všechno nejen pro mé přátele a rodinu, ale i pro lidi, které jsem skoro neznala, nebo je neměla příliš v oblibě. Tak strašně jsem toužila po tom, aby mě měli ostatní rádi, že jsem byla schopná se pro ně doslova strhat z kůže. Když jsem se potom cítila vyčerpaná a brečela jsem, že už je toho na mě moc, konejšila jsem se tím, že jsem aspoň „dobrý člověk“. Výsledek byl ale ten, že já jsem byla úplně vysátá a ostatní lidé moji pomoc začali brát s čím dál větší samozřejmostí.

Čekáme vděk, ale přijde něco jiného

I když si to často nepřiznáme, jedním z velkých motivů, proč tyto věci děláme, je vděčnost lidí, kterým pomáháme. Vděčnost nás něčím dobíjí a dává nám pocit, že jsme důležití. Přesně ten pocit, který bychom si měli umět dát sami, a ne ho hledat venku.

 Jsme od přírody nastavení tak, abychom byli schopní adaptovat se prakticky na cokoliv. To v praxi znamená, že věci, které pro nás byli dříve výjimečné, se po čase opakování stanou běžné či dokonce vyžadované. Jinak to bohužel není ani s naší pomocí. Klienti se proto na sezeních často podivují nad tím, jak je možné, že „nikdo nevidí, co všechno pro ně dělají“? Jak je možné, že zatímco poprvé mi známý za mou pomoc třikrát děkoval, dnes ji bere jako samozřejmost?

Dříve či později se navíc dostaneme do situace, kdy budeme muset pomoc druhému člověku odmítnout. A to se potom dějí věci! Okolí, které bylo zvyklé, že jsme kdykoliv k dispozici, se to pravděpodobně nebude líbit. Často se tak stane, že místo očekávaného pochopení – tisíckrát před tím jsme mu přece vyšli vstříc a pomohli, tak určitě pochopí, že tentokrát to opravdu nejde – přijde naštvání druhé strany. Jak jsme si mohli dovolit odmítnout?

Samozřejmě, že drtivá většina nefunkčních vzorců, které se nám v životě opakují a dějí, vznikly právě v raném dětství, kdy bylo naše podvědomí ještě otevřené a vpouštělo do sebe bez jakéhokoliv filtru všechno, co kolem něj prošlo. Pokud někdo řekne dospělému člověku větu, která se mu nelíbí, nebo s ní nesouhlasí, má tento dospělý už většinou vyvinuté takové mechanismy, aby si ji k sobě nevpustil, nebo si ji dokázal nějak „logicky zdůvodnit“. Podobně to funguje i se sarkastickými vtipy. Děti to nechápou. Pokud byste řekli malému dítěti sarkastický žert, bude všechno, co vyšlo z vašich úst, brát s tou největší vážností a bohužel také se stoprocentní pozorností. Takže ano, z tohoto důvodu jsou to hlavně rodiče, případně lidé, kteří nás vychovávali, kteří nás mnohdy nefunkční vzorce naučili.

První odmítnutí je šance na změnu

Přestože to bude pravděpodobně velmi nepříjemné, první odmítnutí pro nás může být šance věci změnit. Facka v podobě naštvání druhého člověka za naše odmítnutí mu pomoci, nás může probrat a pomoct nám uvědomit si, co si tímto jednáním způsobujeme. Je to ale otázka toho, jak se k tomu postavíme. Bohužel spousta lidí vinou nízké sebehodnoty a nedostatečné sebelásky pochopí tuto situaci úplně špatně a spíše se potom trýzní pocitem, že selhali a nepomohli.

Naučit se říkat ne chce trénink, a hlavně spoustu síly a vytrvalosti. Začít bychom měli na malých věcech a u lidí, kteří pro nás nejsou tolik důležití (odmítnout kolegyni v práci bude pravděpodobně jednodušší než odmítnout nejlepší kamarádku nebo člena rodiny). Důležité je si uvědomit, že to, že někoho občas odmítneme, z nás nedělá špatného ani méněcenného člověka. Ba naopak tím naše hodnota pro ostatní lidi stoupá. A hlavně, pokud si dokážeme uhájit zdravé hranice a čas pro sebe, budeme potom pro druhé lidi mnohem lepšími společníky a podporou, než když budeme přetížení a na pokraji zhroucení.

Neklaďme na sebe přehnané nároky a neočekávejme, že to změníme přes noc. Byli bychom akorát zase zklamaní, a to není energie, která nám pomůže cokoliv změnit. Buďte k sobě naopak laskaví a oceňte se za každý pokus odmítnout něco, co vám bere sílu a energii. Pokud cítíte, že potřebujete pomoc a odborné vedení, obraťte se na kouče nebo terapeuta. Není se za co stydět. I tohle je krok, kterým sami sebe opečujete a postavíte na první (nebo alespoň důležité) místo.