moc vás zdravím,
jmenuji se adriana javůrková
Má práce je založena na důvěře, empatii a hlubokém porozumění.
Někdy máme v životě pocit, že nás nikdo nechápe. S vědomím, že ostatní lidi svými problémy zatěžujeme, na ně zůstáváme sami. Nabízím Vám bezpečný prostor pro sdílení čehokoliv, co Vás v životě trápí a s čím bojujete. Nebudu vás hodnotit ani soudit, budu tu pro vás jako váš průvodce a psychická podpora.
Touhu pomáhat druhým jsem vnímala už od dětství
Už od puberty mě bavilo poslouchat životní problémy svých kamarádu a pomáhat jim hledat řešení. Vždy jsem vnímala velké napojení na pocity druhých lidí a schopnost podívat se na svět jejich očima. Nikdy jsem si nedokázala druhého jen vyslechnout a dál se jeho trápením nezabývat. Měla jsem v sobě neodbytnou potřebu pomoct lidem najít řešení jejich těžké životní situace. Vždycky jsem chtěla jít až pod povrch věcí a nesmířit se jen s větou “to bude dobrý”.
Několik let jsem pracovala v pomáhajících profesích u lidí se sociálním či zdravotním znevýhodněním. Působila jsem také jako dobrovolník v České republice i v zahraničí. K pomoci druhým lidem mě to zkrátka táhlo odjakživa. Vystudovala jsem magisterské studium sociologie na Masarykově univerzitě v Brně a absolvovala jsem výcvik kouče osobnostního rozvoje. Průběžně se vzdělávám prostřednictvím dalších kurzů zaměřených na osobnostní rozvoj, práci s myslí a emocemi. Nejen tohle, ale především moje vlastní životní zkušenosti mě dovedly k této práci, kde můžu být oporou a průvodcem pro lidi, kteří to potřebují.
Jsem koučka, lektorka a školitelka. Jsem ale především člověk, který si sám prošel spoustu životních karambolů, díky kterým tu dnes pro vás můžu být.
můj příběh
Kdyby mi někdo před patnácti lety řekl, čím vším si do 30ti let projdu, nevěřila bych mu. Dnes jsem za to ale vděčná, protože mě to posunulo tam, kde teď jsem a můžu díky svým životním zkušenostem pomáhat lidem, kteří si prochází něčím podobným.
Měla jsem pocit, že moje hodnota je jen v tom, že se pro ostatní lidi doslova rozdám
Od malička jsem neměla žádné sebevědomí. Vlastně jsem se vůbec neměla ráda. Byla jsem úzkostná holčička, která měla pocit, že každý člověk na světě je důležitější než ona, že potřeby druhých jsou vždycky přednější než její vlastní a že musí všem vždy vyhovět a ustoupit. Neuměla jsem říkat „ne“, nastavit si zdravé hranice a měla jsem pocit, že moje hodnota je jen v tom, že se pro ostatní lidi doslova rozdám. A tak jsem to taky dělala, protože mi přišlo, že v tom jediném jsem “dobrá”. Kdybych nebyla “ta, co vždycky pomůže”, kdo bych teda byla?
Vesmír už se na to nemohl dívat, a tak se rozhodl, že mi bude do života posílat výzvy, a to zejména v partnerských vztazích. A protože jsem to nepochopila hned, musela jsem si několikrát projít velkou psychickou bolestí, a to všechno proto, abych konečně našla svoji hodnotu. Tehdy jsem si totiž ještě neuvědomovala, že to, že zažívám věci, které mě bolí, je jen moje volba.
Život najednou vypadal jinak
V průběhu studia na střední škole jsem se věnovala dobrovolnictví. Trávila jsem čas s dětmi ze sociálně znevýhodněných rodin a objevila jsem úplně nový pohled na život. Došlo mi, že šťastný život netvoří peníze nebo věci, ale vztahy. Tohle téma mě začalo fascinovat.
Začala jsem cestovat do rozvojových zemí a navnímávat radost lidí, kteří neměli doslova víc než díru v zemi místo záchodu a zrezivělý plech místo střechy nad hlavou. „Domky“ měli postavené ze suchých větví a palmových listů a o elektřině nebo čisté vodě si mohli nechat jen zdát. Pro nás, kteří svítíme, i když nemusíme, jezdíme autem do obchodu ve vedlejší ulici a máme mobil se třemi foťáky, je to naprosto nepředstavitelná věc. Z našeho pohledu tito lidé neměli vůbec nic. Nebo je to celé jinak?
Když jsem mezi domorodci procházela, míjela jsem lidi bez bot a v roztrhaném oblečení. Všichni se usmívali a radovali. Ti lidé sice neměli peníze, elektřinu ani telefony, ale měli jeden druhého. Všichni žili ve vesničkách jako komunita, kde si všichni navzájem pomáhali a trávili čas společně. A potom mi to došlo. Šťastný život netvoří majetky, peníze ani věci ale vztahy. Jsme sociální bytosti, které zoufale touží a potřebují někam patřit. Potřebujeme mít svoje místo, kde cítíme podporu, lásku, bezpečí a uznání od druhých lidí. Jinými slovy potřebujeme se cítit milovaní, přijímaní a důležití.
27 let jsem milovala jiné lidi a teprve potom jsem našla sama sebe
Nejen díky tomuto uvědomění, ale především kvůli mým opakujícím se destruktivním vztahovým vzorcům jsem se ponořila do seberozvoje a naprosto jsem změnila pohled na život. Přečetla jsem desítky knih, poslechla stovky hodin podcastů, absolvovala řadu seminářů, webinářů a workshopů a u toho jsem navnímávala vztahové problémy lidí ve svém okolí.
Přišlo mi zvláštní, že lidé, kteří mají „všechno“, se cítí tak opuštění a zažívají opakované zklamání ve vztazích (rodinných, partnerských ale i přátelských nebo pracovních). Někteří nejsou schopni najít si partnera, jiní setrvávají ve vztazích bez lásky a další si stále nachází despotické partnery, kteří si jich neváží, ubližují jim a vytrvale jim šlapou po jejich sebehodnotě.
Vztah, který mi změnil život
Ani moje vztahy nebyly jednoduché. Zamilovala jsem se do muže, kterému jsem nikdy nestačila. Roky jsem byla ve vztahu, kde jsem jen čekala, kdy na mě “přijde řada”. To, co je pro většinu lidí v partnerských vztazích samozřejmostí (monogamie, společné bydlení, společné plánování rodiny..) pro mě bylo něco nedosažitelného. Měla jsem pocit, že musím být stále lepší, abych si konečně zasloužila to, co ženy kolem mě měly tak nějak automaticky- být jedinou partnerkou muže, kterého miluji a být pro něj “dostatečná”.
Nerozuměla jsem tomu. Jak je možné, že to, co je pro ostatní tak jednoduché a samozřejmé, je pro mě tak složité? Je se mnou něco špatně? Jsem něco míň než ostatní ženy? Nebo jak je možné, že muž, který říká, že pro něj znamenám svět, není schopný se mnou tvořit normální vztah, aniž by k tomu potřeboval další ženu nebo jiný domov? A jak je možné, že někdo, kdo mě tak miluje, by mi chtěl působit bolest?
A v momentě, když jsem si myslela, že už láska nemůže bolet víc, přišlo další velké uvědomění. Při té touze po tom, aby mě druzí měli rádi, abych byla dostatečná pro svého partnera a abych si “zasloužila” plnohodnotný vztah a společné děti, jsem ztratila samu sebe. Zapomněla jsem se mít ráda a lásku, kterou jsem si sama neuměla dát, jsem hledala u ostatních. Byla jsem doslova závislá na tom, aby mě druzí měli rádi, protože jen díky tomu jsem se cítila dobře.
Musela přijít změna
Když přišla ta největší vztahová rána, musela jsem si vybrat. Buďto se zhroutím a budu celý život jen čekat anebo vezmu svůj život konečně do svých rukou a přestanu se trápit. Rozhodla jsem se vystoupit z role oběti, kterou jsem byla celý život a udělala jsem obrovskou životní změnu.
Došlo mi, že dokud nezačnu mít ráda samu sebe a nenajdu svoji hodnotu, nebude se tak ke mně chovat ani moje okolí (včetně mých partnerů). Lidé se k vám budou chovat jen tak, jak jim to dovolíte.
Musela jsem v životě udělat několik velmi bolestivých rozhodnutí. Překonat svůj největší strach, vzdát se lásky, která byla neuvěřitelně silná, ale zároveň mě ničila a přeskládat si život úplně od základu. Prostě jsem si poprvé v životě musela vybrat sebe. A bolelo to jako blázen, to mi věřte.
Odstěhovala jsem se do 1kk a každý den jsem trávila čas jen sama se sebou a vytrvale na sobě pracovala. Nikdy v životě jsem se necítila víc opuštěná. Ve věku, kdy jsem si myslela, že budu vdaná a budu mít dítě na cestě, čekala s mužem, kterého miluju, dítě jiná žena. A já jsem si začala dávat život a svůj psychický stav do pořádku, protože jsem se rozhodla, že podobnou bolest už nechci nikdy zažít.
Stálo to za to
Dnes nelituju jediného okamžiku v mém životě. Jsem ráda za všechny životní zkoušky i všechnu bolest, kterou jsem kdy zažila. Jsem vděčná svému bývalému partnerovi za to, že mě dovedl na cestu k sobě, i když část té cesty byla neuvěřitelně bolavá. Vztah s ním mi ukázal, kam až jsem schopná pro lásku zajít a co všechno dokážu zvládnout a překonat. Díky tomu, čím jsem si prošla, jsem se naučila mít se ráda a dávat sama sebe na první místo. I když jsem si představovala jiný konec, pokud bych si tímto neprošla, možná bych lásku k sobě nikdy nenašla.